Profesní způsobilost řidičů a její právní úprava v roce 2017

3.5.6

Profesní způsobilost řidičů a její právní úprava v roce 2017

JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D.

 NahoruZdokonalování odborné způsobilosti řidičů jako předmět úpravy práva EU

Když dnem 10. září 2003 vstoupila v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/59/ES, o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu, šlo po dlouhé době o první úpravu, která vytvořila podmínky pro skutečnou plnou harmonizaci právní úpravy zdokonalování odborné způsobilosti některých řidičů nákladních automobilů a autobusů v rámci Evropské unie. Důvodem jejího přijetí byla snaha Evropské unie o zvýšení profesní úrovně vybraných skupin řidičů, a tím také o zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Je sice pravda, že směrnice č. 2003/59/ES není první komunitární úpravou, která stanoví požadavek na minimální úroveň výcviku některých řidičů silniční dopravy, avšak předchozí úpravy se z pohledu sledovaného účelu bezpečnosti silničního provozu zdály být nedostatečné. Starší směrnice Rady č. 76/914/EHS se totiž vztahovala pouze na malé procento řidičů, zatímco většina jich vykonávala svou profesi řidiče pouze na základě příslušného řidičského oprávnění. A přestože i požadavky na zkoušku k získání řidičského oprávnění jsou na komunitární úrovni dlouhodobě harmonizované (směrnice Rady č. 80/1263/EHS - tzv. první směrnice o řidičských průkazech, směrnice Rady č. 91/439/EHS - tzv. druhá směrnice o řidičských průkazech - a nejnověji směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES - tzv. třetí směrnice o řidičských průkazech), ukázalo se, že na řidiče, kteří v rámci výkonu své profese řídí nákladní automobily nebo autobusy a najezdí výrazně vyšší počet kilometrů než řidiči "amatéři“, je třeba klást vyšší požadavky.

Směrnice a v návaznosti na ni také příslušné národní právní úpravy členských států upravují pouze zdokonalování odborné způsobilosti řidičů nákladních automobilů, jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 3 500 kg, a autobusů, včetně jejich jízdních souprav. Nedopadají např. na řidiče malých užitkových vozidel s celkovou hmotností nepřevyšující 3 500 kg (kategorie N1), a to ani v případě, kdy musejí být tato vozidla povinně vybavena záznamovým zařízením.

Proces přijímání směrnice byl s ohledem na hospodářskou i politickou citlivost této otázky poměrně komplikovaný. Proto také původní návrh předložený Evropskou komisí v únoru 2001 doznal v průběhu více než dvouletého legislativního procesu nemalých změn. Výsledná podoba směrnice, která byla nakonec přijata dne 15. července 2003, je výsledkem nemalého kompromisu. Aby se vyhovělo specifickým podmínkám platným v jednotlivých členských státech, zakotvila směrnice v některých případech variantní řešení, ze kterých každý členský stát v rámci přípravy příslušných národních úprav mohl volit, a to zejména v otázkách získání výchozí kvalifikace a prokazování profesní způsobilosti. Směrnice požaduje, aby členské státy zavedly systém vstupní kvalifikace podle jedné ze dvou možností, a to buď systém založený na povinné účasti v kurzu a na teoretické zkoušce, nebo systém zahrnující pouze teoretickou a praktickou zkoušku bez předchozí povinné účasti v kurzu. Pravidelná školení mají být organizována ve schválených školicích střediscích, a to v rozsahu 35 hodin výcviku každých 5 let. Řidičům, na které režim směrnice dopadá, mají být vydávány doklady určené k prokázání odborné způsobilosti, tedy že získali výchozí kvalifikaci nebo se podrobili následnému pravidelnému školení. V tomto směru je třeba připomenout, že se Česká republika příprav na přijetí směrnice přímo neúčastnila, neboť tehdy ještě nebyla členským státem Evropské unie. Výše zmíněná směrnice č. 76/914/EHS, o minimální úrovni výcviku některých řidičů silniční dopravy, byla novou směrnicí zrušena.

Vzhledem k revolučnímu obsahu nové komunitární úpravy, která v oblasti zdokonalování dosud neměla na úrovni Evropské unie ani většiny členských států obdoby, byla členským státům dána poměrně dlouhá doba pro zapracování směrnice do národních právních řádů. Bylo stanoveno, že členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 10. září 2006 a neprodleně o nich uvědomí Komisi. Členské státy měly tyto předpisy posléze používat od 10. září 2008 pro výchozí kvalifikaci požadovanou pro řízení vozidel skupin řidičských oprávnění D1, D1+E, D a D+E (tj. autobusů včetně jimi tažených jízdních souprav), respektive od 10. září 2009 pro výchozí kvalifikaci požadovanou pro řízení vozidel skupin řidičských oprávnění C1, C1+E, C a C+E (tj. nákladních vozidel kategorií N2 a N3 včetně jimi tažených jízdních souprav).

Česká republika směrnici zapracovala do páté části zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně novelou obsaženou v zákoně č. 374/2007 Sb., který byl ve Sbírce zákonů publikován dne 31. prosince 2007 a nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2008. V návaznosti na uvedený zákon pak byla vydána ještě prováděcí vyhláška č. 156/2008 Sb., o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů. Od té doby sice česká právní úprava doznala některých změn, základní principy nové úpravy však zůstaly zachovány až do současnosti.

 NahoruČást pátá zákona č. 247/2000 Sb. a vyhláška č. 156/2008 Sb.

Zdokonalování odborné způsobilosti některých skupin řidičů má v České republice relativně delší tradici než ve většině ostatních států EU, což jistě souvisí s (do značné míry) marnou snahou snížit počet dopravních nehod na českých pozemních komunikacích, které od 80. let zaznamenaly výrazný nárůst. Přitom bylo školení řidičů podle předchozí právní úpravy předmětem časté kritiky, a to zejména v souvislosti s nedostatečnými zárukami pro kvalitu školení řidičů-profesionálů. Lze tedy konstatovat, že dřívější úprava zdokonalování odborné způsobilosti řidičů obsažená v zákoně č. 247/2000 Sb. se příliš neosvědčila. Také proto od 1. dubna 2008 doznala naše právní úprava zdokonalování odborné způsobilosti profesionálních řidičů výrazných změn, když byla i v souvislosti s povinným zapracováním směrnice č. 2003/59/ES zásadním způsobem novelizována, respektive nahrazena zcela novou právní úpravou. Komunitární úprava byla zákonem č. 374/2007 Sb. zapracována do zcela nové části - páté - zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. V této části jsou nyní upraveny dva relativně samostatné okruhy zdokonalování odborné způsobilosti řidičů. Jde konkrétně právě o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů pro účely profesní způsobilosti, jež je upraveno v hlavě první této části, a dále o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, kteří mají zaznamenány body v bodovém hodnocení, obsažené v hlavě druhé páté části zákona.

K provedení zákona byla posléze vydána také prováděcí vyhláška č. 156/2008 Sb., o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, která ve svých hlavních částech nabyla účinnosti dnem 7. května 2008. Vyhláška svým členěním v zásadě kopíruje systematiku části páté zákona č. 247/2000 Sb., když se v úpravě věcné materie zdokonalování odborné způsobilosti taktéž člení do dvou samostatných hlav, upravujících odděleně zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel řidičů pro účely profesní způsobilosti a řidičů, kteří mají zaznamenány body v bodovém hodnocení.

Vyhláška č. 156/2008 Sb. se přitom stala druhou prováděcí vyhláškou k zákonu č. 247/2000 Sb., když plně nahradila úpravu zdokonalování odborné způsobilosti řidičů obsaženou doposud ve vyhlášce č. 167/2002 Sb. Při stanovení jednotlivých podrobností zdokonalování odborné způsobilosti vyhláška poměrně těsně navazuje na směrnici, což je s ohledem na její transpoziční povahu také pochopitelné.

Také podle naší úpravy se v souladu se směrnicí povinnost zdokonalování odborné způsobilosti pro účely získání profesní způsobilosti vztahuje pouze na řidiče, kteří v rámci výkonu své profese řídí vozidla, k jejichž řízení je vyžadováno řidičské oprávnění pro skupiny:

• C, C+E, C1, C1+E, popř. řidičské oprávnění uznávané jako rovnocenné (nákladní vozidla o největší přípustné hmotnosti převyšující 3500 kg, včetně jízdních souprav);

• D, D+E, D1, D1+E, popř. řidičské oprávnění uznávané jako rovnocenné (autobusy, včetně jízdních souprav).

Řidičská oprávnění uznávaná jako rovnocenná, udělovaná historicky jednotlivými členskými státy Evropské unie, popřípadě dalšími státy Evropského hospodářského prostoru, před tím, než byla tato úprava v rámci EU a EHP harmonizována, jsou vymezena v rozhodnutí Komise (EU) 2016/1945 ze dne 14. října 2016 o rovnocennosti skupin řidičských průkazů.

V souladu se směrnicí jsou však zákonem od povinnosti zdokonalování odborné způsobilosti plně osvobozeni řidiči:

• vozidel, jejichž nejvyšší povolená rychlost nepřesahuje 45 km/h;

• vozidel používaných ozbrojenými silami ČR, Policií ČR, obecní policií, Vězeňskou službou ČR, Celní správou České republiky, Generální inspekcí bezpečnostních sborů a zpravodajskými službami ČR (včetně vozidel, která nejsou zvláštním způsobem označena);

• vozidel Hasičského záchranného sboru ČR a jednotek požární ochrany, poskytovatele zdravotnické záchranné služby a Správy státních hmotných rezerv (včetně vozidel, jež nejsou zvláštním způsobem označena);

• vozidel používaných při zabezpečování civilní ochrany a báňské záchranné služby;

• vozidel ve zkušebním provozu a při zkušební jízdě v souvislosti s jejich opravou nebo údržbou;

• vozidel používaných při výcviku a zkouškách podle zákona č. 247/2000 Sb.;

• vozidel používaných při přepravě věcí, které řidič využije při výkonu své závislé práce nebo podnikání, pokud řízení není hlavním předmětem výkonu závislé práce nebo podnikání řidiče;

• vozidel používaných pro vlastní potřeby (jde-li o nepodnikatelské, respektive nekomerční využití);

• zemědělských a lesnických traktorů.

 NahoruVstupní kvalifikace a pravidelné školení v české právní úpravě

Česká republika z variant možné úpravy získání a ověření vstupní kvalifikace řidiče podle směrnice vybrala tu s povinnou účastí na vstupním školení a teoretickou zkouškou. Vstupní školení je zakončeno teoretickou písemnou zkouškou, kterou provádí obecní úřad obce s rozšířenou působností prostřednictvím zkušebního komisaře a na jejíž vykonání se podle vyhlášky stanoví doba 90 minut (§ 14 odst. 6 vyhlášky č. 156/2008 Sb.).

Vstupní školení trvá buď 140 hodin (tzv. vstupní školení v základním rozsahu), nebo 280 hodin (tzv. vstupní školení v rozšířeném rozsahu). Záleží především na samotném řidiči, jaký z obou druhů školení zvolí, přičemž však významnou roli hrají rozdílné výše minimálního věku pro řízení jednotlivých kategorií vozidel jako řidič z povolání. Na mladší řidiče jsou kladeny přísnější požadavky, což zřejmě souvisí s tím, že tito řidiči statisticky vycházejí jako rizikovější, roli však hraje také jejich předpokládaná menší zkušenost. Podrobný přehled výší minimálních věků (§ 83 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu) přináší následující tabulka:

Z toho je zřejmé, že delší vstupní školení v rozsahu 280 hodin prakticky nepřipadá v úvahu v případě získání profesní způsobilosti k řízení nákladních vozidel od věku 21 let, respektive v případě získání profesní způsobilosti k řízení autobusů od věku 23 let.

Vstupní školení se dělí podle toho, je-li určeno pro řidiče nákladní dopravy, nebo pro řidiče dopravy osobní. V rámci těchto dvou kategorií je vstupní školení vždy univerzální. Pokud se tedy řidič podrobí vstupnímu školení např. pouze na řidičské oprávnění pro skupinu C1 a posléze si rozšíří řidičské oprávnění až na skupinu C+E, nemusí již znovu absolvovat vstupní školení ani jeho část, ale podrobuje se pouze školením pravidelným. V rámci řidičských oprávnění pro autobusy platí stejné pravidlo.

Důležité je, že jednou získaná vstupní kvalifikace (u nás formou vstupního školení) je trvalá a řidič tuto kvalifikaci neztratí ani v případě, kdy přestane řídit motorová vozidla jako řidič z povolání. Směrnice č. 2003/59/ES v této souvislosti stanoví, že držitelé osvědčení odborné způsobilosti potvrzujícího výchozí kvalifikaci a řidiči osvobození od vstupního školení, kteří přestali vykonávat své povolání, a tudíž neabsolvovali pravidelné školení, se musejí předtím, než se vrátí k výkonu svého povolání řidiče, zúčastnit (pouze) kurzu pravidelného školení, tj. v rozsahu 35 hodin. S účinností od 1. srpna 2011 bylo toto pravidlo výslovně doplněno do § 48 odst. 4 zákona č. 247/2000 Sb.

Naopak započitatelnost vstupního školení zaměřeného na nákladní automobily je pro řidiče autobusů pouze částečná, stejně jako v obráceném případě. Uvedeme-li si to na příkladu, pak platí, že absolvent vstupního školení pro řidičské oprávnění skupiny C, který se posléze rozhodne vykonávat profesi řidiče autobusu, musí podstoupit tu část školení, která je pro řidiče osobní dopravy odlišná. Části, které se pro osobní i nákladní dopravu překrývají, mu budou započteny. Bližší podmínky pro vymezení rozsahu společné části a zvláštních částí vstupního školení obsahuje příloha č. 1 a 2 k vyhlášce č. 156/2008 Sb. V takovém případě bude řidiči započteno 95 hodin v případě, že by původní absolvované školení bylo v základním rozsahu 140 hodin, respektive 180 hodin, pokud by šlo o školení v rozsahu rozšířeném. Podroboval by se pouze zbývající části vstupního školení. Viz následující tabulky:

Pokud jde o obsah vstupního školení, již zákon vymezuje základní tematické okruhy, jimž se školení musí věnovat, tedy získání a prohloubení znalostí:

• teorie pokročilého racionálního řízení a zásad bezpečné a defenzivní jízdy,

• uplatnění vnitrostátních a mezinárodních právních předpisů vztahujících se k silniční dopravě,

• bezpečnosti provozu a ekologického provozu vozidla,

• poskytování služeb a logistiky,

• hospodářského prostředí a organizace dopravního trhu,

• sociálně-právního prostředí v silniční dopravě,

• zdravotních rizik a předcházení jim v provozu na pozemních komunikacích,

• prevence a řešení mimořádných událostí v provozu na pozemních komunikacích.

Prováděcí vyhláškou byl stanoven podrobný obsah těchto tematických okruhů:

 NahoruVýuka teorie pokročilého racionálního řízení a zásad bezpečné a defenzivní jízdy

Společná část výuky teorie pokročilého racionálního řízení a zásad bezpečné a defenzivní jízdy pro všechny skupiny vozidel je zaměřena na:

• charakteristiky převodového systému pro optimální využívání křivky točivého momentu a výkonu motoru, měrné spotřeby paliva, optimální jízdu podle otáčkoměru, oblasti optimálního využití počtu otáček při řazení jednotlivých převodových stupňů;

• technické charakteristiky a obsluhu bezpečnostních ovládacích prvků pro řízení vozidla, minimalizaci opotřebení a předcházení poruchám jeho funkcí;

• specifické vlastnosti dvouokruhových pneumatických servobrzd, meze použití brzd a retardéru, kombinované použití brzd a retardéru, využití vztahu mezi rychlostí vozidla a zařazeným převodovým stupněm, využití setrvačnosti vozidla, užití způsobů zpomalení a brzdění při jízdě na svazích, zásahy v případě poruchy, elektronické podvozkové systémy, primární a sekundární brzdové systémy, chování při selhání systémů;

• optimalizaci spotřeby pohonných hmot;

• defenzivní techniku jízdy, zásady bezpečné jízdy, řešení krizových situací.

Zvláštní část výuky teorie pokročilého racionálního řízení a zásad bezpečné a defenzivní jízdy pro skupiny C, C+E, C1, C1+E obsahuje:

• výuku naložení vozidla s ohledem na pravidla bezpečnosti a řádné užívání vozidla se zaměřením na síly působící na vozidlo v pohybu;

• užití převodového poměru odpovídajícího nákladu vozidla a profilu silnice, výpočet užitečného zatížení vozidla nebo kombinace vozidel;

• výpočet užitečného objemu, rozložení nákladu, důsledky přetížení nápravy, stabilitu vozidla a jeho těžiště;

• typy obalů a palet, hlavní skupiny věcí vyžadujících zabezpečení, upínací a zajišťovací techniku, užití zajišťovacích popruhů;

• kontrolu zajišťovacích zařízení;

• užití manipulačního vybavení;

• umístění a přikrytí plachtovinou a její odstranění.

Zvláštní část výuky teorie pokročilého racionálního řízení a zásad bezpečné a defenzivní jízdy pro skupiny D, D+E, D1, D1+E obsahuje výuku:

• schopnosti zajistit cestujícím pohodlí a bezpečnost se zaměřením na přizpůsobení jízdy podélným a bočním výkyvům vozidla, ohled na ostatní uživatele silnice, výhodnou pozici vozidla na silnici, vymezené jízdní pruhy, plynulé brzdění, ohled na přečnívání vozidla, užívání specifických dopravních cest, jako jsou dopravní cesty vyhrazené pro určité uživatele, zvládnutí možných rozporů mezi požadavkem na bezpečné řízení a ostatními úlohami, které musí řidič plnit, jednání s cestujícími, zvláštnosti určitých skupin cestujících, jako jsou osoby se sníženou schopností pohybu nebo orientace a děti;

• naložení vozidla s ohledem na pravidla bezpečnosti a řádné užívání vozidla se zaměřením na síly působící na vozidlo v pohybu, síly působící na cestující, užití vhodného převodového poměru odpovídajícího nákladu vozidla a profilu silnice, výpočet užitečného zatížení vozidla nebo kombinace vozidel, výpočet užitečného objemu, rozložení nákladu, důsledky přetížení nápravy, stabilitu vozidla a jeho těžiště, klidné brzdění.

 NahoruVýuka uplatnění právních předpisů vztahujících se k silniční dopravě

Společná část výuky uplatnění vnitrostátních a mezinárodních právních předpisů vztahujících se k silniční dopravě pro všechny skupiny vozidel obsahuje výuku zaměřenou na:

• režim řidiče, dobu řízení, dobu odpočinku a bezpečnostní přestávky;

• působnost Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) , nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 o tachografech v silniční dopravě;

• vztah právě uvedených předpisů a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů;

• sankce za porušení ustanovení těchto předpisů;

• přepravy spadající mimo působnost nařízení (ES) č. 561/2006;

• výjimky spadající mimo působnost Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR);

• režim řidiče při přepravách podle vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů;

• specifika pracovní doby řidičů podle nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění pozdějších předpisů;

• práva a povinnosti řidičů ve vztahu ke kvalifikaci a pravidelným školením řidičů;

• technickou způsobilost vozidel;

• pravidla silničního provozu;

• celní předpisy;

• odlišnosti právní úpravy v některých okolních státech;

• základy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Zvláštní část výuky uplatnění vnitrostátních a mezinárodních právních předpisů vztahujících se k silniční dopravě pro skupiny C, C+E, C1, C1+E obsahuje výuku zaměřenou na:

• oprávnění k provozování dopravy podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1072/2009 o společných pravidlech pro přístup na trh mezinárodní silniční nákladní dopravy;

• povinnosti podle vzorových smluv pro nákladní dopravu;

• význam a obsah dokladů tvořících smlouvu o přepravě;

• povolení mezinárodní dopravy,

• povinnosti podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR);

• význam a obsah mezinárodních nákladních listů,

• přejíždění hranice;

• zástupce zasilatelských společností;

• zvláštní doklady doprovázející přepravované věci;

• Evropskou dohodu o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) ;

• Dohodu o mezinárodních přepravách zkazitelných potravin a o specializovaných prostředcích určených pro tyto přepravy (ATP) .

Zvláštní část výuky uplatnění vnitrostátních a mezinárodních právních předpisů vztahujících se k silniční dopravě pro skupiny D, D+E, D1, D1+E obsahuje výuku zaměřenou na:

• přepravu zvláštních skupin osob;

• bezpečnostní vybavení autobusů;

• zádržný bezpečnostní systém;

• zatížení vozidla;

• nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/2009 o společných pravidlech pro přístup na mezinárodní trh autokarové a autobusové dopravy a o změně nařízení (ES) č. 561/2006;

• nařízení Komise (EU) č. 361/2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/2009 ohledně dokladů pro mezinárodní přepravu cestujících autokary a autobusy a kterým se zrušuje nařízení Komise (ES) č. 2121/98;

• Dohodu o mezinárodní příležitostné přepravě cestujících autokarem a autobusem (INTERBUS) včetně příloh;

• Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) ;

• jízdní řády veřejné linkové osobní dopravy;

• přepravní řád pro veřejnou drážní a silniční osobní…